Únor 2010

Tajemství věčnosti - díl 5. - Adresát

28. února 2010 v 15:53 | Alison |  Kapitolovka - Tajemství věčnosti
Tajemství věčnosti - kapitola 5. - Adresát

Byla jsem uvnitř jakéhosi hradu. Kolem dlouhé chodby hořely svíce a osvěcovaly gotický stop. Konec chodby uzavíraly velké masité dřevěné dveře s kováním, velkým klepadlem a starobylou klikou z černé oceli. Šla jsem podél kamenných zdí a slyšet byl jen klapot mých jehlových podpatků. Už jsem vztahovala ruku ke klepadlu tvaru dračí hlavy , když dveře zařinčely a začaly se pomalu otvírat. Ozvěna řetězů se rozléhala po temném hradu a já zůstala stát s rukou u klepadla ve vzduchu. Naskytl se mi pohled, který nebyl určen pro mé oči. Uprostřed kruhové místnosti stála dívka v černém přiléhavém plášti a od úst jí kapala krev. Přikryla jsem si ústa, abych nevykřikla, když jsem spatřila bezvládné tělo na kamenné podlaze. Chtěla jsem utéct, ale dívka si mě všimla a zamířila rovnou ke mně se zlověstným výrazem v očích. K mému hrdlu natahovala svou bělostnou ruku s dlouhými pěstěnými nehty.

,,Alison! Probuď už se holka!" někdo mi třásl rameny a nutil otevřít oči.
Ztěžka jsem je otevřela a hned je zase rychle zavřela, protože mi nad hlavou svítilo oslňující světlo. Pokusila jsem se převrátit na bok, ale nějak se mi to nepovedlo. Skončila jsem na tvrdé podlaze. Teď už jsem byla při vědomí dokonale. Slyšela jsem zvuk rozbíjejícího se skla a odlepila víčka od sebe. To už vedle mě klečel kluk z obchodu a vedle něj ležely střepy, rozbitého hrnečku. ,,Jsem v pohodě." trochu jsem zalhala, jelikož se mi nechtělo vyprávět o vidině? Byla to vidina nebo jen hodně reálný sen? Toho kluka vlastně vůbec neznám a to mě trochu děsilo. Najednou mi něco došlo. Vymrštila jsem se na nohy a několik kroků od něj ucouvla. Nespouštěla jsem z něj oči zatímco on na mě jen vyjeveně a překvapeně zíral.

,,Odkud znáš jak se jmenuji a kde to k sakru jsem?!" řekla jsem přehnaně výhružným tonem. Rukama naznačil uklidňující gesto a vykročil ke mně. Když jsem ho probodla nesouhlasným pohledem zastavil se. Ruce jsem držela v pěst a čekala, co udělá. ,,Jen klid." pokoušel se mě uklidnit, přesto se mu to nepovedlo. ,,Jsem Jeremi. Tvůj soused. Jsi v bytě naproti tomu tvému. U vás doma nikdo nebyl a tak jsem hledal v tvé peněžence nějaké telefonní číslo a místo toho jsem našel tvou občanku."
Nejspíš po pádu a bouchnutí do hlavy mi chvíli trvalo, než jsem si dala dvě a dvě dohromady. Ten kluk z obchodu… Alexander v černých brýlích a k tomu ještě ta podivná vidina a k tomu Jeremiho myšlenky. Bylo toho na mě nějak moc a musela jsem se chytit opěradla křesla, abych znovu neupadla. V mžiku byl u mě, podepřel mě a pomohl mi do křesla. Podepřela jsem si hlavu koleny a pozorovala ho.

Postavil na stolek dvě skleničky a sedl si naproti do křesla. Nastalo to trapné ticho. Dokázala bych takhle mlčet i několik hodin, ale v jeho přítomnosti mi bylo trochu trapně. ,,Takže…" zmlkla jsem, jelikož ve stejné chvíli promluvil i on. Sklopila jsem oči a on nabral lehce červeň do tváří. Usmál se na mě a čekal, že budu pokračovat. Já jen zavrtěla hlavou a kývla směrem k němu, na znamení, že on má mluvit první. Ujal se tedy slova: ,,No… co se ti vlastně v tom obchodě stalo? Slyšel jsem tě vykřiknout a pak už je, jak se kácíš k zemi."
Nedalo mi to a musela jsem se někomu svěřit aspoň s částečnou pravdou. ,,Viděl jsi toho muže v černých brýlích a v plášti? Nepůsobil na mě dobře." řekla jsem a doufala, že to zní aspoň trochu věrohodně. Jeho myšlenky byly zmatené a mozek mu pracoval na plné obrátky. ,,Alison, nikdo takový tam nebyl." Jeho hlas zněl téměř soucitně. Tohle jsem vážně nechtěla. Teď mě bude považovat za blázna. Zakroutila jsem hlavou a zvedla se z pohodlného křesla až moc prudce.

Okamžitě byl také na nohou a nechápavě na mě hleděl. ,,Měla bych jít domů." vysvětlila jsem stručně. ,,Dobře, tak tedy pozítří ve škole."
Jeho poslední věta mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Když viděl můj tázavý pohled dodal: ,,Mluvil jsem včera s tvým otcem. Vypadá to, že budeme chodit na stejnou školu." Mrkl na mě a já jen prkenně přikývla. ,,Tak tedy ve škole… a díky." Nenechala jsem ho ani se rozloučit a zavřela za sebou dveře. No super. Už jeden člověk ze školy mě považuje za blázna, a to jsem tam ani nezačala chodit.

Odemkla jsem svůj byteček a šlápla na dopis, který ležel na podlaze u dveří. Hodila jsem ho na stůl s tím, že je to nějaká pracovní záležitost mého otce. Strnula jsem, když se na obálce zatřpytilo moje jméno napsané červeným inkoustem. Divné. Nikdo mě tady přeci ještě nezná. Teda až na… Rozklepanýma rukama jsem dopis otevřela a rozložila pečlivě složení papír.



Tak co mi povíte do komentářů tentokrát? :) Vaše Alison

Picty dokončeny :)

28. února 2010 v 13:15 | Alison |  My diary
Poslušně hlásím, že obrázky k jednotlivým kapitolám jsou dokončeny. Snad se vám budou líbit. Další kapitola je rozepsaná a doufám, že jí ještě dnes dokončím.
Není také dnes úplněk? Myslím, že ano :)
Tak si ho pořádně užijte. :) :) :)

dotáááz 2 xD

26. února 2010 v 20:47 | Alison |  My diary
Ahojík,
cítíte to taky?
Tu krásnou vůni víkendu? :D
Mno nic... Chtěla jsem jen něco navrhnout. Souhlasíte, abych ke každé kapitole Tajemství věčnosti dala obrázek, např. některé z postav, nebo děje v ní? Já mám strašně nerada knížky s obrázky, protože mi kazí mnou předstvivost a iluze o postavách. Proto se vás ptám, jestli sem chcete obrázky (nebojte se, jistěže ne moje, ale z netu... z nich vás snad netrefí)
Tak se prosííím prosííím vyjádřete do komentářů a jestli budete souhlasit, tak je sem hned zítra dám :)

Tajemství věčnosti – díl 4. - Pronásledovaná

26. února 2010 v 16:57 | Alison |  Kapitolovka - Tajemství věčnosti
Tajemství věčnosti - kapitola 4. - Pronásledovaná

Její reakce mi stále vrtala hlavou. Pokračovala jsem dál přehrávajíc si stále onu dívku v paměti. Konečně jsem narazila na obchod s potravinami. Z venku vypadal zcela nenápadně a skromně. Radostně jsem vzala za kliku. Zamčeno. Ach ne! Podívala jsem se na otevírací dobu. Zvláštní, měli by mít otevřeno ještě půl hodiny. Příšerní Angličané! Znovu jsem vzala za kliku tentokrát silněji, div jsem nevyrazila dveře. Za mnou si někdo odkašlal a já se zprudka otočila.

Stál tam vcelku pěkný kluk v mém věku. Vlnité vlasy medové barvy mu spadaly přes vystouplejší lícní kosti lehce na ramena. Jeho oči s modrozeleným nádechem na mě koukaly s přátelským výrazem a na tváři se mu rýsoval milý, ale poněkud stydlivý úsměv. Byl docela hezký, nebyl to ovšem můj typ. Ustoupila jsem ode dveří a zadívala se na něj. Jeho myšlenky se točily pouze kolem jednoho tématu - mě. Hodnotil mou postavu od hlavy až k patě. Připadala jsem si jako pod rentgenem. Tentokrát jsem zakašlala já, ve snaze prolomit to hloupé ticho. ,,Jsi v pohodě?" zeptal se až přespříliš pečovatelským tonem hlasu. Dávala jsem si pozor, v jaké osobě vnímám jeho hlas, abych mu snad opět nečetla pouze myšlenky. Povzdychla jsem si a přikývla. ,,Jo jsem, jen mají zavřeno." vydechla jsem zklamaně. Sklopil oči ke svým hodinkám a vzal jemně za kliku. Dveře se okamžitě bez potíží otevřely. ,,Nejspíš ne." pronesl ke mně s mrknutím oka o podržel mi dveře, abych mohla vejít. Teprve teď jsem si všimla nálepky na dveřích, na které bylo velkým červeným písmem napsáno ,TAM'. Kdyby kolem nebyly desítky lidí, začala bych asi mlátit hlavou o zeď. V duchu jsem si nadávala. Jsem to ale pitomá! Jenom já můžu tahat za kliku na opačnou stranu, vážně pouze já…Nebyla to tak docela pravda, tohle se stávalo denně stovkám lidem, ale v téhle situaci jsem si připadala jako naprostý magor.

Vstoupila jsem, obchod předčil moje očekávání. Nebyl tak velký jako supermarkety, na které jsem byla zvyklá, ale zboží zde bylo opravdu hodně. Bylo nasoukáno v malých regálech jedno přes druhé a místo velkých nákupních vozíků zde byly pouze košíky do ruky. Jeden jsem čapla a vyrazila mezi stísněné uličky mezi regály. Mnoho lidí tu nebylo. O kousek dál si razila cestu kočárkem maminka s plačící ratolestí a opodál se potulovala skupinka teenagerů. Ignorovala jsem jejich hlasité pocity, nálady a myšlenky, které mi přímo bušily do uší. Chtěla jsem zbytek dne strávit jako ,,ta normální náctiletá". Něco upoutalo mou pozornost. Ve sněti hlasů, které jsem si odmítala pustit do hlavy, mi jeden jediný bouchl do mozku jako blesk. Rozhlédla jsem se. Nikdo nikde nebyl. Možná, že zbytečně panikařím, ale ten hlas mi byl povědomý právě z noci, kdy jsem se naposledy večer vracela z posilovny.

Namířila jsem si to rovnou ke kase i s tím málem, co jsem stihla vložit do košíku. Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem zahýbala za každým regálem. Uff! Pokladna už je na dohled, chci hlavně pryč! Už jen poslední ulička a jsem venku. Oddychla jsem si. Zrovna, když jsem vytahovala v chůzi peněženku, ozvaly se za mnou spěšné kroky. Pomaličku jsem se otočila na patě s přilepeným pohledem na špičkách mých zimních kozaček. ,,Rád Tě zase vidím mé dítě." pronesl známý hlas, kterého jsem se tak bála. Zvedla jsem oči a zadívala se mu do tváře. Byl to on! Měl na sobě tentýž černý plášť a kožené rukavice. Oči i jeho srostlé obočí mu tentokrát zakrývaly velké černé brýle proti slunci.

Začala jsem před ním couvat s vyděšeným výrazem. Kolem nikdo nebyl. Kde jsou ty lidi teď sakra? Pokladna byla za rohem a nikdo mě nemohl vidět. ,,Sleduješ mě?!" vykřikla jsem na něj. Jen se rozchechtal a tím i odhalil svoje špičaté řezáky. Vykročil směrem ke mně. Pomalými kroky jsem couvala a narazila do regálu se zbožím. Nemá to cenu. Umřu. Zavřela jsem oči a už se ani neobtěžovala utíkat. Věděla jsem, že je konec. Víčka jsem tiskla k sobě, když mi těšně u ucha zašeptal hlas : ,,Již brzy se opět shledáme." Jeho myšlenky se mi ztrácely spolu s tichými kroky. Nejspíše o byla pouze chvilinka, která se mi jevila jako nekonečně dlouhá noční můra, když se zpoza regálu někdo vynořil. ,,Tak tady jsi…" Neskutečně jsem se lekla a otevřela oči. Stál tam ten neznámý kluk s vlnitými vlasy. Věnovala jsem mu akorát vyděšený výraz a sesunula se k zemi.



Prosím prosím opět o komentáře, co je zde špatně atd. :) Díky moc, že čtete.

Úvaha na téma: Nový rok - nový začátek

25. února 2010 v 17:01 | Alison |  Worďáky
Nový rok - odrazový můstek pro změnu?

Blíží se konec roku a lidé se utápějí v naději, že jakmile se změní devítka v nulu, bude vše lepší a optimističtější. Proč si tohle lidé vlastně namlouvají? Vždyť rok je pouze časový úsek, za který se vystřídají roční období. Přesné datum Nového roku si vymysleli lidé a příroda to nijak neovlivní. Nový rok také nezačíná v každé zemi stejně. Díky rozdílným časovým pásmům a odlišných kalendářů začíná ten pomyslný ,,nový začátek" v jiný čas. S prvním lednem jsou tradičně spjaty i novoroční předsevzetí. Nejčastějšími sliby bývají například - přestanu kouřit, zhubnu, začnu se učit a mnohá další. Většina jich ovšem ztroskotá v brzké době. Ptáte se proč? Já na to mám jasný a neměnný názor. Člověk musí být pořádně odhodlán se změnit. Musí najít sílu vůle k odložení krabičky cigaret, začít cvičit a zdravě jíst to chce hodně odhodlanosti, vzdát se neustálého koukání na televizi a hraní her na počítači potřebuje hodně přemlouvání svého vlastního Já. Nový začátek tedy může začít tehdy, je-li někdo odhodlán se změnit a přijmout tuto změnu k dobru.

Je ovšem pravda, že někteří jedinci ,,pracují na novém začátku" rádi pod tlakem a takový datum pro ně může být odrazový můstkem. Dají si rok na to, aby přestali kouřit. Jiná věková kategorie může dostat další šanci začátkem nového pololetí a to mohou mnozí školou povinní včetně mě přijmout jako novou etapu, kterou začínají s ,,čistým štítem".

Nedávno jsem na sociální síti facebook narazila na status mé kamarádky, který mě zaujal, cituji: ,,Nikdy není pozdě na to, začít znovu. A lépe!" Těchto pár slov mě z nějakého důvodu oslovilo. Rozhodla se něco změnit. Nevím proč a ani to vědět nechci. Pro ostatní zcela obyčejné únorové datum se stalo pro někoho novou etapou.

Nová práce, nový šéf, nové prostředí - nový začátek… Dle mého názoru je mnoho začátků i mnoho konců a je to dobře, protože každý z nás chybuje a potřebujeme nové šance.
Došla jsem tedy k závěru, že Nový rok je pouze datum, který lidem oznamuje, že uplynul nějaký čas, vystřídaly se jaro, léto, podzim, zima a že jsme zase o rok starší a moudřejší. Neznamená to nutně nový začátek, protože ten může nastat kdykoliv, když se o něj pokusíme.


Brát s rezervou prosím, je to vážně blbost xD

Johohooo!!!

25. února 2010 v 16:49 | Alison |  My diary
Zdáreček zlatíčka!!!
Tak copak je nového?
Já můžu jít slavit... (nepočítám-li ten test z fyziky co jsem dneska psala) xD
Konečně mi přišla cena z té soutěže na téma Praha za 100 let! Jak jsem předpokládala, je to kniha Brisingr, ta by sice byla bezvadná, ale já už jí doma měla no... co se dá dělat xD Dále pak fleška s několika knihami v el. formě, speciál časopisu pevnost Piráti z Karibiku + DVD nějaká blbost jako, a dále pak asi devět nálepek :D

Mno to je k tomu, když jsem zapla PC, zjistila jsem, že jsem vyhrála první místo další kolo jedný liter. soutěže.. eh?! Mno pořád mi to nějak nedochází :D Hned po tomto článku jsem dám svou úvahu na téma Nový rok - nový začátek. Ale berte to prosím s rezervou, je to vážně blbost xD

Přihládám foto ceny ... + diplomek za spřátelení :)



Diplomek pro Aiko

24. února 2010 v 19:16 | Alison
Děkuju za spřátelení :) A přeju hodně múzy do budoucna.


Pár řádek ke kapitolovce

24. února 2010 v 18:06 | Alison |  My diary
Nazdárek,
mám pro vás jen několik pro někoho možná otravných řádek ke kapitolovce.
Nic podstatného se v ní neděje, že? xD
Pokud vás trápí toto, snad vás uklidním.
Děj mám vymyšlený a věřte, že brzo se v Londýně začnou dít věci. Vše mám v kebuli (i když teď pěkně bolavé).
Stačí, to jen dostat na papír... tedy spíše do wordu. Mám teď omezení pc, kvůli bolestem hlavy, ale na psaní si prostě najdu čas vždycky.
Jinak přibylo mi nové Sb, takže se určitě podívejte, stojí to za to :)
Pokud chcete, čtěte a komentujte dál, potěší a zahřeje :)
Vaše Alison

Co nového?

23. února 2010 v 21:21 | Alison |  My diary
Ahojky,
co je u vás nového?
Dopsala jsem kapitolku jak vidíte :) Snad se bude líbit, ale nevím, mě se to pořád nějak nezná, musím se ještě hoodně zlepšovat v písání.
jinak zaregistrovala jsem se tady: http://www.piste-povidky.cz/
Je to opravdu skvělá stránka a rájem pro všechny pisálky. pokud ě tam budete chtít najít, tak jedině pod jménem Alison :-p: ale to jen kdyby náhodou :)
Zatím paa :-*

Tajemství věčnosti – díl 3. – Divná a ještě divnější?

23. února 2010 v 21:09 | Alison |  Kapitolovka - Tajemství věčnosti
Ahojky, tak jsem tady se slibovanou další kapitolou. Doufám, že se vám bude líbit a prosím prosím o komentíky :)

Tajemství věčnosti - kapitola 3. - Divná a ještě divnější?

Rozhodla jsem to prozatím nikomu neříct. Nevěděla jsem sama, co se to se mnou děje, natož abych to povídala někomu jinému. Dny pomalu plynuly a já se smiřovala se svým handicapem stále víc. Každou chvilku, jsme proseděla nad knihami, zatímco moje pleť každým dnem nabírala barvu vápna. S mým otcem jsem už týden nemluvila a ani jsem ho nezastihla v bdělém stavu. Domů chodil v brzkých ranních hodinách až než jsem dokázala odlepit oční víčka od sebe a vstát z postele, byl zase pryč. Nevadilo mi to, byla jsem na to za ty dlouhé roky zvyklá. Nechávali jsme si vzkazy na kuchyňské lince typu přání hezkého dne nebo pozdravem. Nebyl zrovna výřečný a já to zdědila po něm. Mnohem raději jsem měla psanou komunikaci. Když teď vzpomínám na staré dobré časy v USA, uvědomuji si, že jsem si vlastně neměla na co stěžovat. Otec ve své firmě mnohdy i přespával, což mi dávalo jistou svobodu. Večírky pro zvané hosty v domě uprostřed New Yorku byly nezapomenutelné. Jenže to všechno bylo před tím, než jsem se přestěhovala sem.

Teď dřepím zde, v Londýně. Z města jsem ta čtrnáct dní stihla poznat tak akorát pohled z okna v mém pokoji. Chtěla bych někam vyrazit, něco poznat nebo jen tak vyrazit po památkách, o kterých jsem se ve státech učila. Měla jsem ale ,,malý problém". Pokousal mě upír, a od té doby mi nepřestala třeštit hlava. Po pár dnech jsem se to ovšem naučila ignorovat… teda jak to šlo. Sluchátky se svou oblíbenou metalovou skupinou a mým falešným zpěvem jsem se snažila hlasy překřičet. Už mnohokrát mě napadla strašná blbost. Přála jsem si mít na čele tlačítko volume. Aspoň na chviličku bych chtěla poslouchat jen hluboké ticho. Přes cizí myšlenky nezbylo skoro žádné místo na ty mé. Přesto jsem měla na jazyku plno otázek, které nemohly být zodpovězeny. Třeba nejsem upír. Srdce mi pořád tluče. Mohl se ten cizinec ze mě pouze napít a nezměnit mě? Jde to vůbec? V každé knize je to jinak. Lidé mají až moc bujnou fantazii a pak zanikají fakta…Jestli se tedy dá o faktech v případě upírství vůbec mluvit. Měla bych dojít aspoň nakoupit když už nic jiného.

Byla to pravda. Lednice byla poloprázdná. Když jsem ji otevřela naposled, na mysl mi přišla představa lahví s krví. Musela jsem se tehdy zasmát, při té představě, i když to moc vtipné nebylo. Poslední tři noci se mi nezdálo prakticky o ničem jiném než o krvi tryskající z hrdla neznámého člověka. Pohled do jeho očí mě vždy dokázal strašit po následující den. Asi mi začíná šplouchat na maják. Měla bych jít ven.

S nadějí, že cestou do obchodu a zpět nikoho nezakousnu, jsem si oblékla svetr a černou vestu a vyrazila. Blížil se právě konec prvního pololetí, ale venku bylo vcelku příjemně. Teda na tyhle podmínky by se dalo říct, že teplo. Když si vzpomenu na New York… Ne! Už žádné vzpomínání. Nohy mě nesly dolů po hlavní ulici. Dříve nebo později musím na něco narazit. Snažila jsem se zapamatovat co nejvíce obchodů a podniků cestou a proto jsem šla s očima dokořán, ale asi ne dostatečně otevřenýma.

Prásk! Něčeho jsem se zachytla přede mnou, ale mému pádu na tvrdý chodník to nezabránilo. Zvedla jsem oči a nad sebou viděla sklánějící se dívku s vyděšeným výrazem. 'Není jí nic? Vypadá nějaká bledá…' Proč o mě sakra mluví ve třetí osobě?! To je taky v Anglii zvykem? Navíc vůbec nehýbala rty! Ona je divná. Teda já mám co říkat…
,,Ne, jsem v pohodě." řekla jsem stručně. Její výraz se v mžiku změnil. ,,A komu to tady jako cpeš? Nechceš dávat raději pozor na cestu?!" Sebrala se a s nosánkem nahoru odkráčela. Poté jako by někdo zmáčkl tlačítko a mě se okamžitě rozsvítilo. To byly její myšlenky! Byla jsem opět zmatená jako dříve. Míhaly ve mně pocity jeden přes druhý. Nikdy jsem ale nemyslela, že něčí myšlenky mohou být tak moc srozumitelné a čitelné. Děsilo mě to. Měla jsem chuť vrátit se domů, ale prázdná lednička mě donutila pokračovat domů z kopce, po hlavní ulici.