Upíří povídka - LOVEC

1. února 2010 v 19:32 | Alison |  Povídky
LOVEC

Ležela jsem schoulená kdesi v trávě. Nevěděla jsem kde, ani jak jsem se zde octla. Jen jedna potřeba mi teď ovládala všechny smysly. Touha po teplé lidské krvi. V krku jsem cítila neskutečnou řezavou bolest a měla jsem touhu ji co nejrychleji uhasit. Ne! Já nechci být jako on! Mohl mě zabít, ale rozhodl se jinak. Netuším proč to udělal, jedno vím ale jistě, na věky věků ho za to budu nenávidět! Jeho poslední slova, která pronesl, si pomatuji jasně. Nebude to bolet… Lhal! Bolelo to! Bolelo a já si přála, abych se nikdy nenarodila. Bolest, která se mi prohnala každičkým kouskem těla byla nesnesitelná. Jak dlouho trvala nevím, ale ustala již před několika hodinami a mě bylo, jak čas ubíhal čím dál hůř.
Jak to bylo dál? Klikni na celý článek.



Něco zbystřilo všechny mé smysly a napnulo svaly. V několika málo vteřinách se stalo mnoho věcí najednou. Ucítila jsem lahodnou vůni, v uších mi zněl tlukot srdce, srdce, které pumpovalo litry rudé lahodné tekutiny, po které jsem tolik toužila. Cosi se ve mně změnilo. Nedokázala jsem se ovládnout. V mém zoufalém a vyčerpané těle, se zrodil Lovec. Lovec, netrpělivě čekajíc na svou kořist. Prudce jsem odlepila oční víčka od sebe. Ležela jsem na blátivé písečné cestě k městu, které jsem nepoznávala. Uslyšela jsem nový zvuk. Trhla jsem sebou a pohled směřovala tím směrem. Byl to mělký dech kořisti, která se blížila.
Nedočkavě jsem se schovala do vyšší trávy u cesty a čekala. Ty minuty byly nekonečné. Když už nevinná dívka byla na dosah, vyskočila jsem a než-li stačila vykřiknout, zaryla jsem jí svoje bílé řezáky do měkkého a poddajného hrdla. Ten pocit byl nepopsatelný! Hltala jsem čerstvou krev a cítila, jak bolest v krku polevuje a svaly dostávají sílu. Stiskla jsem pěsti, a protože jsem v nich stále svírala bezvládné tělo dívky, uslyšela jsem křupnutí. Její kosti pod mým stiskem praskaly jako párátka.
Zhnusila jsem se opět sama sobě. Povaha Lovce zmizela stejně tak rychle jak přišla. Opatrně jsem položila dívku na cestu a cítila jsem se hrozně. Nechápala jsem, jak jsem něco takového mohla dopustit. Už zase jsem se ovládala… ale na kolik hodin? Kolik mám času než zhatím další lidský život? Rozhlédla jsem se kolem. Přestože na nebi svítily hvězdy a obloze dominoval srpeček Měsíce, viděla jsem ostře jako za bílého dne. Veselé barvy ovšem jako by zmizely ze světa. Vše jsem viděla ostře, ale zdálo se mi, že mám přes oči šedivý potah.
Pohled se mi stočil zpět na nehybnou dívku. Byla velmi zohavena. Nemohla jsem ji tam jen tak nechat. Její tak nádherné mladé tělo, do kterého zajely mé špičáky, se zcela změnilo. Její jemné křehké ručky byly zpřelámané a stejně tak nohy. Musela jsem ji ukrýt. I když jsem vykonala tak ohavný a neodpustitelný čin, zbylo ve mně ještě tolik lidskosti, abych ji pohřbila. Nevím, jestli jsem udělala dobře, být pohřbená tak ohavným stvořením jako jsem já, asi není to pravé, ale nechat ji zde ležet, to bych nedokázala. Vzala jsem ji tedy a pohřbila na zdejší louce pod jediným větším stromem v okolí. Když jsem ulomila dvě vcelku rovné větve a chtěla z nich udělat primitivní kříž, začaly mě nesnesitelně pálit dlaně a postupovalo to dál k loktům. Zahodila jsem je a v bolestech se svalila vedle čerstvého hrobu. Znovu jsem ucítila tu spalující bolest. Foukala jsem si na dlaně svůj studený dech, ale ten jako by na ně vůbec nedolétl. V otupění bolestí jsem čekala. Nevěděla jsem na co, snad jsem jen v hloubi duše doufala, že mě to utrpení brzy zabije. Nestalo se tak. Bolest přešla. Na rukou mi zbyly jen puchýře, které svědily.
Začínalo svítat a rozbřesk se rychle blížil. Musela jsem se co nejrychleji schovat. Utíkala jsem neúnavně do stínů lesa na kraji louky. Dál od města. Stromy byly čím dál hustší, ale nezpomalovala jsem. Nechtěla jsem riskovat, že někdo další přijde o život jen kvůli tomu, že mě nechtěně spatřil. Doběhla jsem až na místo, kde zpěv ptáků utichl a zvěř vymizela.
Sedla jsem si na kámen a utápěla se ve výčitkách. Kdybych jen našla toho, kdo mi to udělal. Vím jak vypadal i jak se jmenoval… to jméno mi zní v uších… Franco. Před očima mě stále straší jeho nelidský usměv a rudé krvelačné oči. I chuť jeho krve, kterou mi vkapal do úst je stále jako živá i přesto, že jsem ji dávno spláchla krví nevinné dívenky. Donutila bych Franca, aby mě zabil. Nechci vraždit lidi jako on a sama se těžko dokážu zabít. Být člověkem, je to mnohem jednoduší, ale to už je minulost. Teď je ze mě stvůra. Ach milovaný Brian. Chci ho ještě jednou spatřit než navždy opustím tento svět. Až Zemi opět pohltí letní noc, vydám se za ním a naposledy dopřeji svým očím pohled na mého milého. Poté už zbývá jediné, najít tu stvůru, která mě stvořila, abych navždy mohla spočinout na dně pekla. Ach, ty světlé hodiny jsou nekonečné….
Nebe už tmavne, objevuje se první hvězdička. Je čas vyrazit. Pořád jsem neměla tušení, kde to jsem. Musela jsem se opatrně proklouznout do města a zjistit, kde se nacházím. Bála jsem se, že na někoho narazím a on zemře v mém náručí. Nestalo se tak. Našla jsem tabuli s názvem města a zjistila, že je to pouze kousek od vesnice, blízko k mému milému. Vydala jsem se tedy přes les k vesnici.
Šla jsem rychle, skoro běžela. Když v tom jsem zaslechla pisklavý smích. Zpoza stromu ke mně vykročil Franco. Zatnula jsem pevně zuby, abych ho nezranila v mém rozčílení. Smál se a smál. Nehodlal přestat. Smál se mému výrazu a mým výčitkám. Měla jsem chuť skočit po něm a zlomit mu vaz. Už, už jsem se chystala, když v tom, někdo přiběhl. Podle pachu jsem poznala, že to není lidská bytost, nýbrž stvůra jako já a Franco. Než jsem stačila cokoliv udělat, neznámá upírka skočila po Francovi a srazila ho na zem. Ten se jen smál o to pisklavěji. Zvuk utichl až s křupnutím jeho páteře. V beznaději jsem se sesunula na zem. ,,Proč jsi to udělala?" ptala jsem se přiškrceně. ,,Udělal ze mě to, co teď jsem!" odsekla. Byly jsme na tom stejně. Obě nás proměnil upír, který sám chtěl zemřít, ale neměl na to odvahu.
Řekla jsem jí svůj hořký příběh a o mém posledním přání spatřit Briana. Shaire, tak znělo její jméno, se mnou soucítila. Jestli je to u nás stvůr tedy vůbec možné. Vyrazily jsme spolu k vesnici. Slíbila mi, že ukončí moje trápení místo Franca, když ho zabila. Brian bydlel hned v krajním stavení. Ve statku se ještě svítilo a já zahlédla jeho uslzený obličej. Ztratila jsem se mu z jeho světa a teď jsem uvězněna v tom svém… neživém.
Znovu jsem ucítila ten krvelačný pocit. Jeho tlukot srdce bušící mi v uších. Jeho vůně pro mě byla tak lákavá. Opět se ve mně začal probouzet Lovec. V mžiku jsem přeskočila dřevěný plot a rychle se blížila k oknu, ve kterém jsem ho spatřila. Byl neodolatelný! Jeho pláč by mi měl rvát srdce, ale nerval. Srdci, které už netluče je všechno jedno a Lovci ve mně taktéž.
Chystala jsem se skočit, skočit k tomu holému hrdlu a ukončit jeho život jednou provždy. Nic už mě nemohlo zastavit. Je konec toho lidského života. Jeho duše se osvobodí z těla… Shaire mě pozorovala, ale já jí vůbec nevěnovala pozornost. Počítala jsem do tří… Jedna… Dva… Shaire po mně skočila, a stejně tak jako předtím Franca, mě srazila na zem. Bránila jsem se. V mém těle pořád vládnul Lovec a tak jsem se s ní začala prát.
Lovec byl pryč. Naposledy jsem vzhlédla k oknu svého milého a poté už nic. Jen tma. Necítila jsem bolest, pouze velkou úlevu. Řezavá bolest a touha po lidské krvi, byly ten tam. Bylo mi dobře. I když jsem nesla na svých bedrech vraždu, uklidňovala jsem se pomyšlením, že mou rukou stvůry, už nikdo další nezemře. Nebudou promrhány životy dalších nevinných obětí. Nevěděla jsem, co mě teď čeká za mé neodpustitelné hříchy. Nebála jsem se toho. Co se má stát, stane se. Mohla jsem odejít do nicoty s pomyšlením, že můj milý je v bezpečí. Shaire mu nic neudělá, zbylo v ní dost lidskosti na to, aby se mu obloukem vyhnula. Za tohle jí budu vděčná navěky. Ať se teď se mnou stane cokoliv, nikdy nezapomenu na jeho roztomilé čokoládové oči a jeho neodolatelný úsměv. Na věky věků bude se mnou… V mém netlukoucím srdci, bude navždy vyryto jeho anglické jméno. Brian.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marilla Dragonay Marilla Dragonay | Web | 2. února 2010 v 14:42 | Reagovat

Velice poutavá a zajímavá povídka..;).....jasn, klidně spřátelim..;).

2 Shaire* Shaire* | Web | 5. února 2010 v 12:21 | Reagovat

ten název byl jinak..=DD ale stejně ti to ještě jednou pochválim: dokonalost!!!=DD

3 Alison Alison | Web | 5. února 2010 v 14:10 | Reagovat

Tak taky je pro Shaire původní pracovní název: Blbec letec in love with borec :D

4 Shaire* Shaire* | Web | 5. února 2010 v 14:25 | Reagovat

xDDD správně!=DD

5 olalaa olalaa | E-mail | Web | 18. února 2010 v 14:44 | Reagovat

Prostěě NÁÁDHERÁÁÁÁÁ :) :-*

6 Aiko Aiko | E-mail | Web | 24. února 2010 v 16:37 | Reagovat

Krásna poviedka,len ten koniec ma pravdu povediac dosť prekvapil. Mám na mysli to, ako sa chcela vrhnúť na Briana. Aj keď som to vlastne aj trochu čakala. Ale naozaj pekná poviedka. Na to že máš len 14 rokov tak píšeš veľmi pekne. Ja mám 15 a nemyslím si, že by moje veci boli lepšie ako tie tvoje. Vlastne si myslím, že sú horšie. :) Idem čítať ďalej...

7 onlinekniha onlinekniha | E-mail | Web | 8. srpna 2010 v 12:16 | Reagovat

Ahoj vidím, že tě taky baví psát :-)
Já se teď pokouším napsat knihu a chtěla bych znát tvůj názor, protože se mi líbí jak píšeš. Pokud budeš mít čas budu ráda, když navštívíš mou stránku,díky
P.S. Hezký design a tento díl je fakt dobrý, líbí se mi.Půjdu si přečíst další !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama