Tajemství věčnosti – díl 4. - Pronásledovaná

26. února 2010 v 16:57 | Alison |  Kapitolovka - Tajemství věčnosti
Tajemství věčnosti - kapitola 4. - Pronásledovaná

Její reakce mi stále vrtala hlavou. Pokračovala jsem dál přehrávajíc si stále onu dívku v paměti. Konečně jsem narazila na obchod s potravinami. Z venku vypadal zcela nenápadně a skromně. Radostně jsem vzala za kliku. Zamčeno. Ach ne! Podívala jsem se na otevírací dobu. Zvláštní, měli by mít otevřeno ještě půl hodiny. Příšerní Angličané! Znovu jsem vzala za kliku tentokrát silněji, div jsem nevyrazila dveře. Za mnou si někdo odkašlal a já se zprudka otočila.

Stál tam vcelku pěkný kluk v mém věku. Vlnité vlasy medové barvy mu spadaly přes vystouplejší lícní kosti lehce na ramena. Jeho oči s modrozeleným nádechem na mě koukaly s přátelským výrazem a na tváři se mu rýsoval milý, ale poněkud stydlivý úsměv. Byl docela hezký, nebyl to ovšem můj typ. Ustoupila jsem ode dveří a zadívala se na něj. Jeho myšlenky se točily pouze kolem jednoho tématu - mě. Hodnotil mou postavu od hlavy až k patě. Připadala jsem si jako pod rentgenem. Tentokrát jsem zakašlala já, ve snaze prolomit to hloupé ticho. ,,Jsi v pohodě?" zeptal se až přespříliš pečovatelským tonem hlasu. Dávala jsem si pozor, v jaké osobě vnímám jeho hlas, abych mu snad opět nečetla pouze myšlenky. Povzdychla jsem si a přikývla. ,,Jo jsem, jen mají zavřeno." vydechla jsem zklamaně. Sklopil oči ke svým hodinkám a vzal jemně za kliku. Dveře se okamžitě bez potíží otevřely. ,,Nejspíš ne." pronesl ke mně s mrknutím oka o podržel mi dveře, abych mohla vejít. Teprve teď jsem si všimla nálepky na dveřích, na které bylo velkým červeným písmem napsáno ,TAM'. Kdyby kolem nebyly desítky lidí, začala bych asi mlátit hlavou o zeď. V duchu jsem si nadávala. Jsem to ale pitomá! Jenom já můžu tahat za kliku na opačnou stranu, vážně pouze já…Nebyla to tak docela pravda, tohle se stávalo denně stovkám lidem, ale v téhle situaci jsem si připadala jako naprostý magor.

Vstoupila jsem, obchod předčil moje očekávání. Nebyl tak velký jako supermarkety, na které jsem byla zvyklá, ale zboží zde bylo opravdu hodně. Bylo nasoukáno v malých regálech jedno přes druhé a místo velkých nákupních vozíků zde byly pouze košíky do ruky. Jeden jsem čapla a vyrazila mezi stísněné uličky mezi regály. Mnoho lidí tu nebylo. O kousek dál si razila cestu kočárkem maminka s plačící ratolestí a opodál se potulovala skupinka teenagerů. Ignorovala jsem jejich hlasité pocity, nálady a myšlenky, které mi přímo bušily do uší. Chtěla jsem zbytek dne strávit jako ,,ta normální náctiletá". Něco upoutalo mou pozornost. Ve sněti hlasů, které jsem si odmítala pustit do hlavy, mi jeden jediný bouchl do mozku jako blesk. Rozhlédla jsem se. Nikdo nikde nebyl. Možná, že zbytečně panikařím, ale ten hlas mi byl povědomý právě z noci, kdy jsem se naposledy večer vracela z posilovny.

Namířila jsem si to rovnou ke kase i s tím málem, co jsem stihla vložit do košíku. Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem zahýbala za každým regálem. Uff! Pokladna už je na dohled, chci hlavně pryč! Už jen poslední ulička a jsem venku. Oddychla jsem si. Zrovna, když jsem vytahovala v chůzi peněženku, ozvaly se za mnou spěšné kroky. Pomaličku jsem se otočila na patě s přilepeným pohledem na špičkách mých zimních kozaček. ,,Rád Tě zase vidím mé dítě." pronesl známý hlas, kterého jsem se tak bála. Zvedla jsem oči a zadívala se mu do tváře. Byl to on! Měl na sobě tentýž černý plášť a kožené rukavice. Oči i jeho srostlé obočí mu tentokrát zakrývaly velké černé brýle proti slunci.

Začala jsem před ním couvat s vyděšeným výrazem. Kolem nikdo nebyl. Kde jsou ty lidi teď sakra? Pokladna byla za rohem a nikdo mě nemohl vidět. ,,Sleduješ mě?!" vykřikla jsem na něj. Jen se rozchechtal a tím i odhalil svoje špičaté řezáky. Vykročil směrem ke mně. Pomalými kroky jsem couvala a narazila do regálu se zbožím. Nemá to cenu. Umřu. Zavřela jsem oči a už se ani neobtěžovala utíkat. Věděla jsem, že je konec. Víčka jsem tiskla k sobě, když mi těšně u ucha zašeptal hlas : ,,Již brzy se opět shledáme." Jeho myšlenky se mi ztrácely spolu s tichými kroky. Nejspíše o byla pouze chvilinka, která se mi jevila jako nekonečně dlouhá noční můra, když se zpoza regálu někdo vynořil. ,,Tak tady jsi…" Neskutečně jsem se lekla a otevřela oči. Stál tam ten neznámý kluk s vlnitými vlasy. Věnovala jsem mu akorát vyděšený výraz a sesunula se k zemi.



Prosím prosím opět o komentáře, co je zde špatně atd. :) Díky moc, že čtete.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klikni, jestli jsi tu byl :)

Jojo... jsem tuuu :) 100% (123)

Komentáře

1 Nikyta* Nikyta* | Web | 26. února 2010 v 17:03 | Reagovat

a makej!! začni okamžitě psát další díl, páč se klepu už teď!!! chci pokračování!!!=DDD

2 Alison Alison | Web | 26. února 2010 v 17:05 | Reagovat

Nepřeháníš náhodou? :D

3 Aiko Aiko | E-mail | Web | 26. února 2010 v 17:13 | Reagovat

Super kapitola. A hlavne to ako jej "stvoriteľ" pekne zmizol :D Rýchlo pokračovanie

4 Tenny Tenny | Web | 26. února 2010 v 19:23 | Reagovat

No nádherné!!!
Dokonalé!!Báječné!!Bože,jak to jen dělááš??Já chcu takyy:D
Twe....já být tou holkou,tak zdrhnu někam hodně daleko:DAle to je blbost:D
Jenom nevím,ale myslím si,že jak je ta věta: ,,Rád Tě zase vidím mé dítě."
Nemá tam být po ,,vidím'' čárka??xD
Já češtinu neovládám,ty na sto pro ano,já se jenom ptám..xD
Omlouvám se:(

5 Alison Alison | Web | 26. února 2010 v 19:31 | Reagovat

Nenene! Díky moc :) Čárka by tam být měla :) Nevšimla jsem si toho. Díky a jsem ráda, že se ti to líbí :)
A že ovládám češtinu? :D
Chybuji jako každý jiný :)
Zrovna dnes jsem napsala strašnou hrubku do testu z dějáku :D MNo jo, tak moc jsem se soustředila na Napoleona, že jsem napsala totální češtinářskou blbost, kterou se tady raději ani nebudu chlubit, ale někoho neranilo. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama