Naděje v temnotách

11. března 2010 v 12:24 | Alison |  Povídky
Mám pro vás takovou jednorázovku, která mě napadla cestou domů. :) Snad se bude líbit...

Naděje v temnotách

Tma pohlcovala temnou uličku s jedinou blikající pouliční lampou. Kolem bylo neprostupné ticho. Strach sužoval všechny mé smysly. Adrenalin, který mi proudil v těle, mě nudil k rychlé chůzi. Měla jsem chuť se s brekem rozběhnout. Rozběhnout se kamkoliv odtud. Vše bylo tak děsivé. Připadala jsem si jako v hororu. Do uší mě bil tlukot srdce, které jakoby chtělo z mé hrudi vyskočit a dát se na úprk. Bylo slyšet ještě něco. Já doufala, že je to pouze výplod mé fantazie. Mezi mými rychlými kroky bylo slyšet křupání štěrku. Křupání, které se rozhodně neshodovalo s údery mých podpatků do kaluží. Měla jsem pocit, že někdo za mnou mělce oddechuje. Nemohla jsem se otočit, prostě nemohla. Hlásek v mé hlavě mě nabádal jít dál a nedívat se za sebe. Poslouchala jsem ho.

Okolí se ponořilo do chladné mlhy. Byla jako clona, které rozdělovala realitu od onoho světa. Zde se střetávalo nebe s peklem. Protiklady se spojily a vytvořily nepopsatelný celek. Vytvořily něco, ať už to bylo cokoliv, právě tam jsem se nacházela. Okolí, na sobě mělo masku - masku smrti. Chtěla jsem být v bezpečí svého bytečku, na který jsem teď pomýšlela jako na spásu. Chladnou hlavu mi udržovalo pomyšlení, že jakmile otočím klíčem v zámku, probudím se z této noční můry a nikdo, nikdo z mých blízkých nebude navždy uvězněn v tom druhém světě.

Před očima mi stále míhaly obrazy černé hmoty obepínajíc tělo mých nejbližších. Snažila jsem nepustit si do hlavy řev mé sestry, která se přede mnou rozpadla zaživa. Tohle byla noční můra, ze které se musím co nevidět probudit. Pohlédnu do usměvavé tváře své matky, uslyším smích své sestry a oči mi spočinou na laskavém otčímovi. Procházela jsem vylidněným sídlištěm, které bylo pomořené do tmy. Jediným zdrojem světa byl skomírající srpeček Měsíce, který vypadal, že navždy zhasne a ponechá mě zde osudu.

Zahnula jsem za roh ulice. Něco, co se mě drželo celou cestu bylo čím dál blíž. Dech jsem cítila na mém zátylku nechtíc se otočit. Roztřesenou rukou jsem sáhla do kapsy pro klíče. Studily jako led, přesto pro mi byly útěchou. Představovaly to jediné, co mi zbylo. Maličký kroužek, na kterém se houpalo několik klíčků jsem svírala v pěsti jako nějaký talisman. Ještě několik kroků a domovní dveře budou na dosah. Natáhla jsem k nim svou zkřehlou ručku a snažila se najít ten správný klíč. Prsty na rukou jakoby mě neposlouchaly.

Zafoukal chladný vítr, který mě zamrazil až do morku kosí. Mrak, který zakrýval měsíční srpeček odplul. Světlo dopadlo na dveře, vyložené sklem. Odraz, na kterém spočinuly mé oči si budu pomatovat navěky. Jako dvě žárovky na vánočním stromečku na mě hleděly oči čehosi, co nemělo hmotné tělo. Klíče mi vypadly z třesoucí se dlaně a s nimi zmizela i ta špetka naděje, kterou jsem žila. Pomaloučku jsem se otočila připravená na cokoliv. S pohledem přilepeným na špičkách mých bot, jsem periferním viděním zahlédla to nehmotné cosi, jak se mihlo. Ať se mnou udělá cokoliv, pomstím se. Nenajdu klidu dokud nezničím veškerou temnotu, která zahalila tento svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Klikni, jestli jsi tu byl :)

Jojo... jsem tuuu :) 100% (123)

Komentáře

1 Nikyta* Nikyta* | Web | 11. března 2010 v 16:44 | Reagovat

krása..ale...tcs..nejdřiv tlacháme o nadvládě černých sester a teď tu napíšeš to že ta holka zničí veškerou temnotu..=D ale to by musela zničit i tebe!=DDD

2 Alison Alison | Web | 11. března 2010 v 16:47 | Reagovat

Mno já vím :D Já nemůžu za to, co můj mozeček vymyslel, když jsem šla sama potmě parkem :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama