Tajemství věčnosti – díl 7. - Varování

8. března 2010 v 21:25 | Alison |  Kapitolovka - Tajemství věčnosti
Tajemství věčnosti - díl 7. - Varování



Hodina utíkala jako voda. Měla jsem plnou hlavu myšlenek jak mých, tak i ostatních spolužáků. Bylo celkem užitečné, že jsem hned věděla, co si o mně kdo myslí. Pokaždé mi o trochu více zrudly tváře, když mi do hlavy zabloudily klukovské úvahy o ,,Té Nové". Kupodivu jsem se jim líbila. Většina holek měla starosti o to, jak se klukům líbím, ale nemyslely to nijak moc zle. Hodnotily i mé oblečení. Nenápadně jsem si upravila lem sukně. Došlo mi, že ostatní mají na sobě modro-bílé školní uniformy, které byly vcelku elegantní a slušivé. Jsem zvědavá, jak v ní budu vypadat já. Což mi připomíná, že bych se někoho měla zeptat, kde si pořídit taky takovou. Nejsem zvyklá vyčnívat z davu. Občas se na mě někdo otočil, aby si mě prohlédl. Jejich mysl mi byla dokonale otevřená, až na jedinou. Vedle mě bylo dokonalé ticho. Nikyta hleděla před sebe a nevšímala si všech těch pohledů směřovaných k naší lavici. Výraz v jejím obličeji byl nečitelný.

Byla jsem ráda, že mě obtloustlý učitel nežádal předstoupit před celou třídu a představit se. Neměla jsem tyto chvíle v lásce. Pan Parker, jméno, které jsem si přečetla na jmenovce připíchnuté k jeho suku, si něco povídal před tabulí. Bylo mu nejspíše úplně jedno, kdo ho poslouchá a kdo ne. Realita byla taková, že v celé početné třídě nebylo živáčka, který by jeho výklad vnímal, ba ani okrajově. Zazvonilo. Vyučující odložil křídu a se slovy: ,,Uvidíme se příští týden." ukončil hodinu biologie. Rozhlédla jsem se. Několik dívek se shluklo u přední lavice, prohodily spolu několik slov a poté zamířily k mé lavici, kde jsem si ukládala knihy do batohu. Dříve ovšem stačila vstát ze židle Nikyta a zpražila je pohledem. Okamžitě se zastavily a všechny zamířily se strnulými výrazy pryč. Poté ke mně Nikyta otočila svůj ráčený nosík. Nebyla mi sympatická ani zdaleka. Připadalo mi, že se dívá jakoby skrze mě. Bylo mi to nesmírně nepříjemné.
,,Ehem… nevíš, kam si mám dojít pro svou uniformu?" zeptám se nejistě.
,,Jasně, pojď se mnou. Provedu tě tady a opatříme ti uniformu." řekne až příliš naoko přeslazeným tonem hlasu.

Šla jsem nejistě za ní. Nepřipadalo mi, že je vhodná doba na to, aby mi ukazovala školu. Za necelých deset minut nám začínala další hodina, ale neprotestovala jsem. Poslušně jsem šla za ní jako štěně na vodítku. Dovedla mě no prázdné učebny a zabouchla dveře. Když uviděla můj tázavý pohled, začala se smát. V mžiku byla u mě a nalakovaný nehet na ukazováčku mi zaryla do hrudi.
"Tak hele, ty nicko: Tady, na MOJÍ škole, si nebudeš hrát na neviňátko! Stačí, abych řekla jediné slůvko, a ve zdejší společnosti končíš! Rozumělas?!"
Nevěřícně jsem na ni hleděla. ,,Cože?"
Věnovala mi pohrdavý pohled a poté s úšklebkem dodala: ,,Mám ti to snad zopakovat?!"
Zavrtěla jsem hlavou. Vítězoslavně se usmála a zamířila se svým nosánkem nahoru ke dveřím, s kterými značně bouchla. Zůstala jsem opřená o zeď a do očí mě tlačily slzy.
Nechtěla jsem brečet. Jsem přeci silná holka. Nerozhodí mě přeci taková… taková… Z myšlenek mě vytrhl rachot. Do dveří se hrnuli žáci. Za několik okamžiků by měla začít další hodina. Se skloněnou hlavou jsem se vytratila ze třídy, do které jsem ani nepatřila. Zazvonilo.

Nevěděla jsem, kde mám teď vyučování. Ani bych v tomto stavu na žádné nemohla. Chodba osiřela. Všichni zapluli někam do tříd a mě si nikdo ani nevšimnul. Jeremias se mi ztratil v davu a nikoho jiného jsem zde neznala. Opřela jsem se o skříňky na chodbě a položila hlavu do dlaní. Teď už jsem se slzám neubránila. Takhle jsem si teda první den v nové škole nepředstavovala. Chyběli mi staří přátelé, kteří by mě nikdy nenechali ve štychu. Co si to namlouvám? Staří známí se na mě vykašlali a neštěkne po mě ani pes.
Někdo mi položil ruku na rameno. Vzhlédla jsem a strnula hrůzou.
,,Ahoj. Je ti něco?" zeptala se dívka se zaschlou krví na tváři.
Byla to upírka. Tady, na téhle škole. Copak se celý svět zbláznil?! Její myšlenky mi byly utajeny stejně jako Kikytiny. Co se to sakra děje?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Klikni, jestli jsi tu byl :)

Jojo... jsem tuuu :) 100% (123)

Komentáře

1 Nikyta* Nikyta* | Web | 8. března 2010 v 21:30 | Reagovat

No....jako posalas mě jako pěknou mrchu..xDDD fakt dík..=DD jinak suprová upíří škola hele..xDD mimochodem kdo je ta holka? Scarlet/Nessy??%D

2 Aiko a Miharu Aiko a Miharu | Web | 9. března 2010 v 11:28 | Reagovat

No teda, tak toto bolo veľmi milé privítanie :) Chúďa. Nikyta je vážne mrcha :D

3 Nikyta* Nikyta* | Web | 9. března 2010 v 20:07 | Reagovat

[2]: no dovol..=DDDD

4 Alison Alison | Web | 9. března 2010 v 20:17 | Reagovat

[2]:
jojo, je to mrcha :D

5 Aiko Aiko | Web | 9. března 2010 v 21:35 | Reagovat

[3]: No jasné, že si dovolím :D

[4]: Tak, pekne sme sa zhodli :D

6 Nikyta* Nikyta* | Web | 10. března 2010 v 19:19 | Reagovat

A pak kdo je zlej..xDDD
Nic není samo o sobě ani dobré, ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme.
(William Shakespeare)...>DD

7 Tenny Tenny | Web | 15. března 2010 v 19:40 | Reagovat

Woooooow!!
Dokonaléé!!
Teprve teď jsem se teda k tomuto dostala a je to úúžasné!!
Wooow=)
Smekám!!;)
PS:A jako postava Nikyta je velice zvláštní(a trošku nafoukaná xD),ale určitě tady naše Nikytka je úžasná holčina=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama