,,Jak můžeme dál žít?“ - XVI. ročník literární soutěže

6. května 2010 v 20:21 | Alison |  Worďáky


Přežila jsem, musím dál žít

Dnešní doba přináší mnohé objevy, nové možnosti i nové vědění. Minulost by ovšem neměla být zapomenuta. Zapomenout na utrpení druhých je jako zneuctít jejich památku. Za minulostí, ať už byla sebe děsivější, by neměla být udělána tlustá čára. Touto lidskou chybou začíná pomyslný nový začátek, možná spíše začátek konce. Vpadneme-li do nové etapy bez poučení, které přináší historie, budeme chybovat stejně jako mnozí naši předkové, náš národ i jako celé lidstvo. Otevřme se minulosti a poslouchejme příběhy těch, kteří měli to štěstí a vyprávět mohou, na rozdíl od těch, kteří už budou mlčet navždy. Lidstvo je jako začarovaný kruh. Ať už jsou události sebevíc vzdáleny a fakta o nich mizivá, nezapomínejme na ně!




Jsem pouze další nevýrazná tvář z mnoha dalších. Chybuji, ale hledám poučení. Ve škole, televizi či v historických knihách se dozvídám různé věci a osudy mas lidí. Čísla úmrtí a utrpení jsou děsivá, ale zamysleli jste se někdy nad samotnými jednotlivci? Jak se cítili děti odtržené od rodičů, bez dostatku jídla či čisté vody? Jak snášely smrt druhých, která byla na denním pořádku? Pokusím se vám teď osvětlit jejich osud pomocí fiktivního příběhu, který mohl být jedním z mnoha podobných.

Právě jsem oslavila své čtrnácté narozeniny. Ale ne tak, jak byste čekali. Dort, jsem nedostala. A i kdyby se tak stalo, klidně bych ho vyměnila za pecen chleba a čistou vodu. Hlad byl vysilující, dostával mě však do jakéhosi útlumu. Mozek pracoval jen ztěžka. Vydával pokyny moc nepřemýšlet a šetřit síly. Nebyla jsem schopna naplno vnímat děsivou realitu. Střípky toho, co se dělo kolem se mi kousíček po kousíčku zarývali do srdce a postupně ho rvaly na maličké části, které už nebylo možno slepit.
Často sem přijížděly transporty s lidmi, kteří se stejně provinili jako já. Totiž pouhou svou existencí. Byly jsme přítěží pro nový svět. Pro ten lepší a tvořící se bez jediné chybičky, jak hlásili tlampače. V tomto světe pro nás už nebylo místo. Ovšem jak noví vývrženci přijížděli, tak se čím dál více lidí ztrácelo neznámo kam. Šuškalo se, že kamsi na východ. Tehdy jsem doufala, že za něčím lepším. Když mě moje sestra políbila na čelo se slovy: ,,Brzy se shledáme, neboj se." dodala mi naději, která však zanedlouho pohasla stejně jako životy těch, s kterými jsem se stihla sblížit. Život byl jako plamen svíčky ve větru, nemohl se bránit proti teroru, jen smířlivě plál z plných sil, čekajíc na své sfouknutí. Mohl se v momentě sesypat k zemi jako domeček z karet a už nikdy nepohlédnout k nebesům. Záleželo jak pevné má základy.
Někteří umírali hladem a žízní, jiní byli zavražděni pro zábavu těch lepších bytostí. Já se držela z plných sil při zdravém rozumu, při vědomí a hlavně při životě. Pomáhal mi k tomu cíl, který jsem si vytyčila. Měla jsem důvod, proč žít a proč se snažit. Pokud ještě někdy spatřím svobodu, vím přesně kam půjdu. Kvetoucí sad bude mým cílem. Pamatuji si na jeden okamžik, který se zdál ostatním sebe obyčejnější. Pro mě měl neobyčejné kouzlo. Kouzlo života, jež jsem spatřila v bělostných kvítkách třešně obletující včelkami mi připomínalo krásu žít. Sad jsem viděla jen několik sekund dírou mezi prkny vagonu nacpaným lidmi. Vlak uháněl pryč od domova a pryč od míst mi blízkých. Vezl mě neznámo kam. Teď už vím, kam měl namířeno. Připomínají mi to holé kamenité zdi a tvrdá prkna sbita k sobě jako lůžko. Svit měsíce do mé kotky nezabloudil. Když venku vysvitlo slunce, jen několik paprsků vytvořilo v místnosti se střešním zamřížovaným okénkem přijatelné světlo.
Každý večer jsem se loučila se známými tvářemi tak, jako by to byl náš poslední společný okamžik. Stejně tak jsem se smiřovala s tím, že můj život může pominout jako uběhlá hodina. Nenávratně a navěky. Čas nejde vrátit a to jsem si uvědomovala. Za těch několik dlouhých měsíců, kdy jsem viděla tolik hrůzy a strachu, jsem stihla dospět o tolik, co by normální člověk nedokázal za celý svůj život. Potřebovala jsem se někomu svěřit, komukoliv, kdo by byl ochoten mě poslouchat. Pocity ve mně doutnaly jako připravená nálož. Nepřekvapilo by mě, kdybych se rozletěla na kusy. Potřebovala jsem křičet, plakat a dát najevo, jaké hrůzy cítím. Nemohla jsem. Deník, jenž jsem našla po mrtvém, jsem opět zahodila. Bála jsem se psát stejně jako naříkat nahlas. Ti, jenž byli přistiženi s deníkem, dopadli zle. Oni už neuvidí ovocný sad. Ale já ho musím vidět, prostě musím!
Našli se zde i lidé, kteří věřili v lepší budoucnost a lepší osud nás všech. Pokoušeli se nás i přes zákaz a vlastní nebezpečí učit. Byli obětaví vůči nám, dětem. Možná, že již byli smířeni s tím, že dlouho žít nebudou a proto vkládali naději a vědění do nás. Fousatý muž, co mě potají učil, si vysloužil po druhém dni mou důvěru a oslovení strýčku, třetí den však už nepřišel. Moje učení ho přišlo draho, nikdy jsem se nedozvěděla, jak umřel, ale výčitky nepominou. Byl to dozorčí, který věřil v můj lepší osud a na to také doplatil.
Každý den jsem měla před očima smrt. Byla všude, a já jí začínala chápat jako samozřejmost. Ta představa mi ještě teď nahání hrůzu. Při západu Slunce jsem usínala smířená s tím, že někoho ráno už nepozdravím. Kobka, kterou jsem měla nazývat snad svým domovem byla den ode dne prázdnější. Jak čas ubíhal, děti i dospělí buď umírali, nebo byli odvlečeni pryč. Jen co se za nimi zabouchly dveře, věděla jsem, že už je nikdy neuvidím. Ze zoufalství mi na mysl přicházely děsivé myšlenky. Ten paradox! Co smrt, to více místa pro mě. Když na to všechno teď vzpomínám z odstupem, jsem přesvědčená, že já to vůbec neměla přežít. Už jen za mé příšerné myšlení bych zasloužila tu nejhorší smrt. Měla jsem umřít v bolestivých křečích a horečkách, či snad vyhladověním? Jestli Bůh viděl do těchto utrpením poskvrněných míst, koukal na mě. On či snad osud tomu tak chtěl?
Je to už tak dlouhá doba, a přesto mi připadá, jako by se to stalo včera. Den, kdy jsem vycházela branou pryč od místa, kde zahynulo tolik nevinný životů, je tak vzdálený a přesto tak blízko. Ten den pražilo slunce a dodávalo okolí zář, kterou jsem už dlouho nebyla hodna spatřit. Pálily mě oči, možná tím nezvyklým denním světlem a možná žalem či radostí. Pocity ve mně vířily jako proud rozbouřené divoké řeky.
Tehdy mi Bůh udělil život a já vyšla spolu se střípkem zubožených bytostí na svobodu. Svět mohl opět začít dýchat spolu se mnou, přesto jsem se dusila. Čerstvý vzduch, slunce, dostatek jídla a pití, nic z toho neuhasí můj žal. Kvetoucí stromy mi byly maličkou radostí v temnotě. Nedopřávaly mi ovšem útěchu a vidinu lepších zítřků, tak jako v temné kobce Terezína. Neměla jsem kam jít. Mé rodině nebylo dopřáno přežít. Nikdo mi neřekl, jak dál žít. Zapomenout? To znamená zneuctít památku těch, kteří neměli takové štěstí přežít. Vlastně ani nevím, jestli jsem měla štěstí. Žiji, přesto mám šrámy na duši a na srdci. Byla jsem sama ve zničeném světě, který už nemůže vrátit to, co se stalo. O probdělých nocích jsem často přemýšlela, proč zrovna mě se na kabátě třpytila šesticípá hvězda. Označení téměř jisté smrti. Čím jsem se provinila, že musím pykat? Proč proti mně měli takovou zášť? Moje oči nebyly modré jako nebe a mé lokny se nestáčely v odstínech slunečních paprsků. Byla to snad moje vina? Musím dál žít, protože jsem dostala šanci žít. Na rozdíl od mnoha jiných. Je mou povinností sdělit toto poselství budoucím.

Stejně jako v mém fiktivním příběhu si kladu mnoho otázek. Jak se vyrovnat se špatnými vzpomínkami? Když zavřu oči, vidím smrt a utrpení. Tyto pro mě neznámé tváře mě budou strašit po celý život. A je to dobře? Nebylo by lepší zapomenout? Myslím, že ne. Chápu lidskou hloupost, nikdo není bezchybný. Jak je možné, že několik lidí se zrůdnou ideologií zamíchalo s tolika nevinnými životy? Měli bychom jim tedy odpustit? Chybovat je opravdu lidské, ale vraždit ne. Jak tedy dál žít? Poslouchejme ty, kteří chtějí vyprávět a sdělit nám zážitky z minulosti. Za pár let už pamětníci nebudou. Měli bychom zachovávat tyto vzpomínky pro další a další generace v paměti. Dopustí lidstvo, aby se hrůzy znovu opakovaly? Odpustíme těm, kteří se provinili? Ne, takovéto hrůzy se odpustit nedají. A my s nimi musíme žít dál a brát je jako neměnnou minulost, které dokazuje lidskou hloupost. Musíme se smířit s pomyšlením, že život nelze vrátit. Musíme si vzít poučení jako investici do snad lepší budoucnosti. Jsme zodpovědní za to, aby lidské životy nebyly promrhány úplně bez odezvy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aiko Aiko | Web | 7. května 2010 v 14:12 | Reagovat

Toto je veľmi silná poviedka. Priznávam, že keď som ju čítala, tak mi bolo do plaču. Samozrejme ako vždy veľmi pekné :)

2 Tenny Tenny | Web | 7. května 2010 v 15:34 | Reagovat

juuu:-)
Japato?;-)
PS:Povídku si přečtu dnes,počítej s tím,jen později;)
Promiň...

3 Tenny Tenny | Web | 7. května 2010 v 20:26 | Reagovat

úplně souhlasím s Aiko!!Je to...tak smutné a tak neuvěřitelně krásně napsané,že jsem se cítila jako ta,která to vyprávěla!...Cítila jsem ten strach,utrpení...ty pocity.
Ty lidé v té době,co přežili a dokáží o tom s námi diskutovat by měli mít naši úctu!Ale bohužel jsou tací,kteří se jim akorát posmívají(např.kluci od nás ze školy z céčka)a nevědí,co je to zažít něco takového.
Naprosto s tebou souhlasím,že vraždit není lidské!=(
A nejhorší je,když si lidé myslí,že zabíjejí pro Boha,že jim tak bylo určeno...

4 Tenny Tenny | Web | 9. května 2010 v 16:28 | Reagovat

Ahojky,Alison=)
Japa se mááš?;)

5 Nessy Nessy | 17. května 2010 v 16:15 | Reagovat

Moc krásné!! Jako vždycky, když čtu něco od tebe, si připadám, jako bych v tom příběhu byla. Jako bych to nebyla JÁ, ale ta, co to prožívá. Máš to lepší, než já! Ty jsi se měla umístit. Ještě jednou, nepopsatelně hezké :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama