Tajemství věčnosti - díl 10. - Thomas

10. června 2010 v 21:32 | Alison |  Kapitolovka - Tajemství věčnosti



Z předchozích dílu:
,,Vydrž pět minut." řekla směrem ke mně Ness a usadila se opět do své lavice.
Na zlomek sekundy jsem ji viděla mávnout rukama a ostatní se opět probrali, jakoby se nic nestalo. Byli snad hluší? Co to mělo být? Chuť na krev mě absolutně přešla. Spíš se mi při pomyšlení na ni dělalo znovu nevolno. Krk učitelky už nevypadal tak slibně jako před několika okamžiky. Za pár minut skončí hodina… Pár pro mě nekonečných minut plných otázek a zděšení.


Tajemství věčnosti - díl 10. - Thomas
. . .
Tam kde končí realita a začíná jiný svět, tam kde vše je tak jednoduché, jak jen chceme. Ten ideál… se právě rozplynul společně s mým snem. Někdo se mnou mrštil o zeď tak silně, že se mi zatmělo před očima. Vyškrábala jsem se na nohy, které se pode mnou podlamovaly. Z levého spánku mi stékal potůček krve a skapával na tílko, které bylo nejspíše kdysi bílé. Podívala jsem se na svou paži. Přes dřinou vypracované svaly se táhly hluboké škrábance a místy se proplétaly přes propálenou kůži. To vše teď bylo ovšem vedlejší. Vše bylo vedlejší kromě jejího bezpečí. Musím ji ochránit! Dal jsem své slovo. To ona je spásou pro nás všechny!

,,Thomasi, Thomasi… chlapče drahý. Copak ti to stojí za to utrpení? Dostal jsi na vybranou, odmítl jsi se stát nesmrtelným. Rozhodl ses promrhat svůj život falešnou vírou, vírou v lásku a štěstí. Zeptám se tě ještě jednou. Ber to jako návrh z milosti. Přidej se k nám, poznej jaké to je, radovat se z krve a utrpení druhých."


Odmítala jsem zvednou oči. Bylo to zbabělé, ale měla jsem strach, že poslední, co uvidím bude karmínová červeň v jeho zlověstných očích.

,,Nikdy!" zašeptala jsem. Nevyznělo to vůbec přesvědčivě, ale věděla jsem, že na tom už nezáleží.

Zasmál se smíchem, který už ztratil veškerou podobu s tím lidským. Byl to spíše skřek, co vyšel z jeho úst. Byl to smích vraha…


,,Nééé!" vykřikla jsem, když se mi obraz před očima začal rozplývat. Odpovědí mi byl jen hlasitý smích ze všech stran. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem. Seděla jsem v lavici ve škole, kdesi v Londýně. Upírala se na mě desítka párů očí. Těžce jsem polkla. Nessy na mě upírala tázavý pohled, ve kterém byla znát pořádná dávka soucitu. Já soucit nepotřebovala! Já netrpěla! Na rozdíl od nějakého Thomase… Měla jsem chuť někoho rozcupovat. V hlavě mi zápasil vztek, zmatení a žal. Vyběhla jsem ze třídy a na chodbě se opřela o zeď. Zatnula jsem pěsti a zhluboka dýchala. Za několik okamžiků se vedle mě objevila Ness se starou tlustou knihou v černé vazbě v náručí.

,,Co se to sakra děje?" vyjela jsem po ní ostře. Vztek mnou lomcoval a já se silou vůle držela, aby to nebyla Nessy, na koho si ho vybiji.

Rozhlédla se kolem a tiše pronesla: ,,Pojď se mnou."

Než jsem se zmohla na odpor vyrazila chodbou ke schodům. ,,Kam to jdeme?"

Neodpověděla, vedla mě do přízemí a když už jsem myslela, že vyjde ven ze školy, zahnula za roh, kde se tyčily nevzhledně vypadající dveře s nápisem sklad. Vzala za kliku, která povolila, naposledy se rozhlédla po okolí, jestli ji někdo nepozoruje a vklouzla dovnitř. Napodobila jsem ji. Přímo za dveřmi byly točité schody dolů. Místo nebylo vůbec osvětlené a za několik schodů jsem neviděla na krok. Pevně jsem se držela kovového studeného zábradlí a opatrně je začala sestupovat do tmy. Nessy šla svižně a tma ji nedělala nejspíše žádné problémy. Když se mi konečně podařilo schody sejít, Nessy už čekala u dalších dveřích se zapálenou svíčkou v ruce.

,,Kam mě to…?" nedořekla jsem otázku.
Přidržela mi dveře a nechala mě vejít. Hořela jsem zvědavostí, tohle nevypadalo jako školní sklad. Byla to menší místnůstka obdélníkového tvaru. Veprostřed stála stará rozvrzaná školní lavice s jedinou hořící svíčkou, která vrhala světlo na kamenité zdi bez omítky. V koutě stála tři křesla s potrhaným potahem. To největší s rudým polštářem stálo jen na třech nohách a bylo podloženo knihami. Rozhlížela jsem se kolem a v temném koutě objevila starou knihovnu.

,,Chytej!"
Chytla jsem baterku, kterou po mě hodila Ness a zamířila ke knihovně.
,,Díky." řekla jsem téměř nepřítomně.
,,Pojď sem." Ukázala na křeslo a zmařila mi tak prohlédnutí knihovny.
Posadila jsem se na jedno z menších křesel a čekala, až promluví. Ona se však k řeči neměla a já měla tolik otázek. Nevěděla jsem, kterou položit první.
,,Kde to jsme?"
,,Říkej tomu kumbál, pracovna či zašívána, jak chceš. Slouží to tady pro nás, rod Fulgure.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aiko Aiko | Web | 11. června 2010 v 14:11 | Reagovat

Je to čím ďalej tým viac napínavé :) Veľmi dobre napísané ;)

2 Tenny Tenny | Web | 11. června 2010 v 20:22 | Reagovat

ňafííííí!!=)
Je to úžasnéé=)
jsem ráda,že je tu další pokrááčko=)
moc se těším dále;)

3 zuzu zuzu | Web | 14. července 2010 v 13:35 | Reagovat

ahoj, akurat dnes som sa dostala k tvojmu blogu a k tejto poviedke... je to napinave a isto by som privitala pokracovanie... :)

4 didi didi | E-mail | 17. listopadu 2010 v 22:15 | Reagovat

dnes som prečítala celú poviedku a musím povedať že je skvelá. sto percentne pokračuj! je to napínavé a teším sa na daľšiu časť. máš skvelý blog. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama