Game over

23. ledna 2011 v 17:35 | Alison |  Povídky
Game over
by Alison, 20. 1. 2011

Slunce dodávalo zamračené obloze poslední světlo. Šedé nebe nahánělo spolu s okolím strach a pocit beznaděje. Nohy mě bolely, ale nemohla jsem se zastavit. Ne teď. Spolu se sluncem zmizí i poslední naděje. Musím přežít noc. To jediné mě trápilo.
I bolest hladového žaludku jsem odsunula někam do pozadí. Měla jsem namířeno do města. Tyhle končiny jsem si pamatovala matně z dětství. Bývalo tu malé městečko, spíš takový zapadákov. Rodiče mě sem nutili jezdit do jedenácti let. To byla naše poslední dovolená, poslední společné chvíle.


V dáli se rýsovala zrezivělé a zohýbaná plechová tabule. Zrychla jsem krok a očima spočinula na tabuli s názvem města. Písmo na ní nebylo k přečtení, jen několik málo písmen. Já však přesně věděla, kde jsem. Windy
hill , tohle místo jsem v mládí nenáviděla. To, že mě rodiče nutili trávit tady měsíc letních prázdnin jsem zhlížela jako nějaký trest. Přesto taky končí vzpomínky na mou rodinu. Pomalu jsem si stáhla koženou rukavici a po zrezivělé značce přejela konečky prstů. Pocítila jsem to smutek. Jako kdyby mě cosi táhlo pryč a rvalo mi duši na kusy. Z očí se mi ronily slzy a chtěli vyhnat ty hrozné obrazy, které mě děsily ve snech. Světla auta, křik, řinčení skla a spoustu krve. Před očima se mi míhaly chvíle, které jsou spjaty s tímto místem. Vzpomínala jsem na nehodu, která mě připravila o celou rodinu. Malátná únavou jsem se přesto donutila vší silou kopnout do tyče cedule. Ta zarachotila a sesunula se k zemi. Nadělala jsem hrozný rachot, musím se ukrýt, hned! V mysli jsem na sebe řvala. Najdou mě a já nepřižiju, jestli mě najdou, nemám šanci žít. Slunce už zapadlo. Vydala jsem se k městu rychlým krokem a pod dlouhým kabátem za opaskem nahmatala svojí jedinou přítelkyni, devítku. Byla mi něco jako útěchou. Vždy mi pomohla, ale náboje docházeli s každým mým vyváznutím od Smrti. Každá kulka, co mi zachránila život, prošla hlavou stvůry. Bílá těla, s hlavovými a ostrými zuby se producírovala po světě kymácivou nemotornou chůzí. V těchto chvílích ani nebezpečné nebyli. Problém byl, že tyto potvory měly i velice dobrý čich. Jakmile ucítily vůni masa, stávaly se z nich nebezpeční predátoři. Už několik měsíců jsem nepotkala živého člověka. Měla jsem jinou společnost, společnost plnou zombií.

Město se změnilo skoro k nepoznání. Ve všech budovách byla rozbitá okna, dveře vyhozené z pantů, převrácené odpadkové koše a povalené silniční značky. Bylo vidět, že příroda a zombie si uzpůsobily okolí k obrazu svému. Vytáhle jsem z proděravělého batohu baterku. Neužívala jsem ji často, baterie se po opuštěných obchodech sháněly těžko. Stejně tak špatně ovšem i nezkažené jídlo. Je to už tak dávno, co jsem si dala něco čerstvého. Konzervy byly to jediné, co se ještě dalo jíst. Ne že bych si stěžovala, že nedodržuji zdravou výživu, ale měla jsem vždy takový hlad, div jsem se nezhroutila vyčerpáním.

Rozsvítila jsem baterku a posvítila na oprýskaný nápis na budově.,, Potraviny". Doufala jsem, že uvnitř najdu něco poživatelného. Druhou ruku jsem měla připravenou na své vražedné přítelkyni a pomalu zatlačila do dveří. S hlasitým zaskřípáním se otevřely. V duchu jsem zaklela, jestli zde jsou nějací nemrtví, musí o mně už dávno vědět. Hlad byl tentokrát silnější než strach. Už nemělo smysl být potichu. Kopla jsem do dveří a zbytky rozbitého skla se rozsypaly po zemi. Uvnitř něco nehorázně páchlo. Nakrčila jsem nos, ale ruku z pistole nedala. Baterkou jsem namířila na první regál. Kolem páchnoucího zeleného masa se rojilo hejno hmyzu. Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela.
"Že by vepřový nejelo ani těm hajzlům?" řekla jsem si pro sebe nahlas a hned poté zadržela dech. Pach byl nesnesitelný. Hejno všemožné bzučící havěti jsem obešla obloukem a vydala se dál ho tmy obchodu. Po zemi byly rozházené všemožné věci. Kolem velké lepkavé louže na podlaze se rojil další hmyz. Protože se mi nechtělo celý obchod obcházet, se zhnuseným výrazem jsem prošla skrz. Vzadu jsem našla nějaké konzervy, netušila jsem, co v nich je, ale naděje, že budou nezkažené, byla. Sundala jsem si batoh a začala je tam skládat.

Stalo se to příliš rychle na to, abych mohla zareagovat včas. Přes lepkavou kaši se ke mně blížila oživlá mrtvola. Baterka, kterou jsem držela v zubech mi upadla na zem a zhasla. Střílela jsem do tmy, jen aby se ke mně nedostala. Nevím, kolik kulek padlo na zmar, ale přestala jsem, až když jsem si byla jistá, že jsem zasáhla cíl. Po hmatu jsem nahmatala baterku a lehce s ní praštila o zem. Znovu se rozsvítila. Posvítila jsem na místo, kde se ke mně před chvilkou plazila mrtvola. Nikde nebylo žádné tělo! "Sakra!" popadla jsem batoh a hodila si ho na záda. S připravenou zbraní a baterkou jsem se vydala ven.

Míjela jsem zkažené maso, s nakrčeným nosem a přimhouřenýma očima jsem nedávala dostatečný pozor. Z pod pultu se vyhrnula další bestie. Nestačila jsem včas uhnout. Její zuby se mi zaryly do kotníků. Zařvala jsem a vpálila jí kulku do čela. Zůstala neškodně ležet. Pracně jsem se dokulhala ven a opřela se o zábradlí. Rána štípala a strašně krvácela. Ztěžka jsem oddechovala. Tohle je konec. Vím, co se stane. Stanu se jednou z nich! Budu hyzdit svět a jediné, po čem budu toužit, bude maso. Vir mi už koloval v krvi. Postupoval rychle. Cítila jsem, jak slábnu. Rozklepanou rukou jsem znovu sáhla za opasek. Tentokrát mi zbraň nezachrání život, nýbrž ušetří před přeměnou ve stvůru. Mou poslední přítelkyni jsem roztřeseně přiložila se spánku, vydechla, pevně zavřela oči a stiskla spoušť. Ozvalo se jen tiché cvaknutí. "To ne." zašeptala jsem a podívala se do zásobníku. Nic. Zbraň mi vypadla z ruky a já se sesunula opřená o zábradlí k zemi. Neměla jsem sílu bojovat. Byla jsem příliš slabá na to, abych si sama vzala život. Mé myšlenky pomalu utichaly a tma pohltila mé znovuzrozené tělo. Tělo zombie.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tenny Tenny | Web | 24. ledna 2011 v 20:14 | Reagovat

:-)
Miluju jednoduše tvé psaní!!:-)
Tahle se mi líbila,jak končila tou beznadějí..jak končila takovou..skutečností.

2 Marilla Dragonay Marilla Dragonay | Web | 13. května 2011 v 7:38 | Reagovat

Krása ... okouzlující .. jinak se vyjádřit neumim :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama